Poslední rozloučení s Vojtěchem Bartkem 15. března 2013

Zarmoucená rodino, vážení smuteční hosté,

dovolte mi, abych se jménem svých kolegyň a kolegů z ITF v několika větách rozloučil s Vojtou Bartkem.

Každý, kdo se někdy s Vojtou setkal, ví, o čem budu hovořit. Když přicházel Vojta do práce na Okresní kulturní středisko a později na Slezskou univerzitu v Opavě, bylo jej nejprve slyšet a pak vidět. Vojtova slova zněla jako sekyra zaťatá do stolu generálního ředitele šachty Zarubek, kde byl řadu let předákem. Zásada, kterou celý život zastával – co na srdci to na jazyku – byla pro řadu lidí velké sousto, a proto mnozí museli k Vojtovi chodit jako do školky na zvykání, než pochopili, že za silnými výrazy se skrývá upřímost až na dřeň pravdy. Nedělal rozdíly mezi lidmi, hovořil stejně se školníkem, rektorem a ministerským úředníkem.

A také proto jste mohli od Vojty očekávat, že Vás nezklame. Kdokoliv se na něj obrátil s jakýmkoliv přáním, s prosbou o pomoc, vždy se setkal s pochopením. Jediný, komu neuměl pomoci, byl on sám. Mám takové smutné tušení, že měl svůj vnitřní hluboký a skrytý svět, který jen málokomu otevřel. Na druhé straně jeho rozevláté šediny, černý klobouk, výrazná kravata, neopakovatelné kulinářské speciality byly symbolem bohémského života, který si uměl užívat.

Jak píše v nekrologu prof. Vladimír Birgus, Vojta Bartek v propagaci fotografe – své celoživotní posedlosti – zaujímal nezastupitelné místo, stál u zrodu Slezské univerzity v Opavě a jednoho z prvních pracovišť na fakultě ITF, kde působil řadu let jako tajemník.

To, o čem nyní hovořím, nejsou poslední slova, protože věřím, že každý z nás si povede svůj vlastní dialog s tímto výjimečným a složitým člověkem.

Při nedávném posledním rozloučení s kolegou fotografem Milošem Stiborem v Olomouci jsem uvedl, že fotografové mají vlastní pozdrav – přejí si „Dobré světlo“. Také se říká, že při umírání vidíme na konci tunelu světlo.

Milý Vojto, přejeme Ti, ať je to Dobré světlo.

0