Václav Podestát: Setkání v Arles 2022 – 53. Les Rencontres de la Photographie

001 Mitch Epstein při zahájení výstavy v klášteře Montmajour. Foto Václav Podestát

002 Instalace výstavy Mitch Epsteina v klášteře Mountmajour. Foto Václav Podestát

Letošní mezinárodní fotografický festival Les Rencontres de la Photographie byl v pořadí už 53. Pod vedením ředitele Christopha Wiesnera, představil čtyři desítky větších i komornějších výstav, výběry z děl zavedených autorů, podobně tak z domácího prostředí. K velkým přehlídkám bezpochyby patřil barevný soubor „V Indii“ Američana Mitch Epsteina (1952), který mezi roky 1978–1989 cestoval na jih Asie opakovaně. Bezprostředními záběry fixoval dobu a situace, které mohou být dnes pro mnohé vzdálené, přesto stále definované náboženskými kódy, kastovním rozdělením společnosti, variací barevných i dějových kontrastů. Instalace v podmanivém klášteře Montmajour zahrnula „remasterované“ tisky včetně dvou filmů (Kabaret Indie, 1985 a Salaam Bombay!, 1988), na nichž Epstein spolupracoval se svou tehdejší indickou manželkou, režisérkou Mirou Nair. Na tiskové konferenci velmi vstřícně odpovídal na dotazy ohledně rozdílnosti fotografování na amerických nebo indických ulicích, na důvody, proč nepodléhá turistickému vidění.

003 Ředitel areleského festivalu Christoph Wiesner zahajuje výstavu Uzdravit svět, 160 let ze sbírek Červeného kříže a červeného půlměsíce v arcibiskupském paláci v Arles.

004 Anonymous. Gas drills, Europe, 1933. Courtesy of Archives CICR (DR).

Za objevnou lze označit také expozici „Uzdravit svět, 160 let fotografií ze sbírek Červeného kříže a Červeného půlměsíce“ v sálech arcibiskupského paláce, která představila výsledek dvouletého výzkumu Nathalie Herschdorfer a Pascala Hufschmida. Stovky záběrů, datovaných od roku 1850 po současnost měly původně informovat veřejnost o humanitárních problémech v různých koutech světa. Společně s dalšími soubory agentury Magnum Photos v Arles rezonovaly nejen s historií Červeného kříže, ale i s násilnými konflikty současnosti.

005 Pohled do výstavy Lee Miller v Centru van Gogha

006 Lee Miller. Petersham on wool, Vogue Studio, London, England, 1944. © Lee Miller Archives, England, 2022.

Fotografie Američanky Lee Miller (1907–1977) bývají často prezentovány v souvislosti s autorčiným nasazením válečné reportérky. V letech 1944–45 publikovala v přílohách časopisů Vogue nebo Glamour, produkovala obrazy bolestných okamžiků při osvobozování koncentračních táborů v Dachau nebo v Buchenwaldu. Sama bývá nejednou připomínána portrétem v Hitlerově vaně v Mnichově, pořízeném kolegou Schermanem, fotografem časopisu Life, při postupu americké armády v dubnu 1945. Kurátor Gaëlle Morel vymezil arleskou expozici „Profesionální fotografka“ na roky 1932–1945.“ To už měla Miller zkušenost modelky za sebou, stala se sama módní fotografkou. Usměvavé ženy snímala v exteriérech i v newyorském ateliéru. Rutinní zakázkové práce v chronologickém sledu měl divák příležitost sledovat díky dobovým tiskovinám, korespondenci, zvětšeninám, ale i na kontaktních kopiích. Syn fotografky, jenž se zahájení výstavy v Arles osobně zúčastnil, připomněl, že zažil překvapení, když po smrti matky, v roce 1977, našel na půdě tisíce kopií a negativů. Lee Miller totiž po skončení 2. světové války s „fotografií“ skončila.

007 Romain Urhausen. Untitled, 1950s-1960s. Courtesy Romain Urhausen / Romain Urhausen’s Collection.

008 Pohled do výstavy Romain Urhausena. Foto Václav Podestát

Objevným lze nazvat projekt k poctě Romain Urhausena (1930–2021). Lucemburský fotograf, byl ve své době také návrhářem nábytku a šperků, sochařem, architektem i režisérem. Arleská premiéra jej představila v přehledných blocích. Vedle humanistických tendencí Urhausen zároveň přilnul i k experimentům blízkým nepřehlédnutelné osobnosti Otto Steinerta a „německé subjektivní fotografie“ 60. let minulého století. Pečlivý kurátorský záměr Paul di Feliceho poukázal oddílem aktů, portréty nebo obrazy městské krajiny na Urhausenovu osobnost, jehož fotografie i vydané publikace generují v dialogu se zapůjčenými originály výrazných představitelů moderní fotografie 20. století příjemnou procházku početným dílem dosud méně známé lucemburské osobnosti.

009 Feministická avantgarda fotografie a performance 70. let 20. století. Foto Václav Podestát

010 Valie Export. Die Geburtenmadonna (The Birth Madonna), 1976. Courtesy VALIE EXPORT / Gallery Thaddaeus Ropac / Bildrecht / Verbund Collection, Vienna.

Poprvé byla v Arles v sekci „Performer“ představena také výstava „Feministická avantgarda fotografie a performance 70. let 20. století“. Instalace z vídeňské sbírky Verbund zahrnula 200 děl od více než sedmi desítek umělkyň. Zahrnovala pět částí témat: „redukce žen na „manželku, matku a ženu v domácnosti“, pohled na jejich postavení ve společnosti, z toho plynoucí pocit „uzavřenosti“; zpochybňování „diktátu společnosti“; zpochybňování „svobody“; zpochybňování „svobody“, „krásy a reprezentace ženských těl“; zkoumání „ženského chování“ a „ženské identity, sexuality“; a debaty o „ženských rolích a identitách“. Koncept představil v areálu bývalých železničních opraven, kterým vévodí nekonvenční stavba Franka Gehryho, sídlo nadace LUMA, příklady uskutečněných radikálních cest k uvědomění a uznání pohledu společnosti na obrazy žen – tvořenými ženami od Cindy Sherman až po ORLAN, Helenu Almeidu a Marthu Wilsonovou, z česko-slovenského prostředí také k Janě Želibské, polská scéna byla zastoupena široce známým cyklem „Spotřební umění – akce s banánem“ ze 70. let od Natalie LL (= „Feministky v mém konzumním umění viděly perverzní boj s kultem falu a s maskulinitou, ale byl to spíše projev životního pocitu a živosti“). Vyvážená přehlídka přesto nedosáhla na loňskou obrazovou nápaditost opačného módu, totiž výstavního bloku o mužské maskulinitě, jenž nestranil výhradně mužskému rodu, ani nezpochybňoval rovnost pohlaví.

011 Klavdij Sluban. Poland, 2005, East to East series. Courtesy of the artist.

Menší projekty arleského festivalu oscilovaly mezi experimentem (video, instalace plus fotografie), jiné vsadily na klasiku. Například v minulých letech zde již představený Klavdij Sluban (1963) novým projektem „Sneg – Sníh“ připomněl některé své starší obrazové ikony, další nové přidal (například z Japonska či Polska). A proč sníh? Sníh v Slubanově mateřštině, slovinštině, prochází všemi jeho fotografiemi jako společník na cestách, s nímž vedl fotograf během svých procházek neúnavný dialog. Fotografovi se stýská po sněhu jeho dětství, který padal na jeho kousek země," píše Erri de Lucca o provázanosti, které tyto dvě bytosti spojuje.

012 Noémie Goudal. Film still from the video Below to the Deep South, 2021. Courtesy of Les Filles du Calvaire gallery and the artist.

013 Noémie Goudal, instalace arleské výstavy. Foto Václav Podestát.

Filmové série a konstruované fotografie Francouzky Noémie Goudal (1984), můžeme volně definovat jako dotek s geologickou historií planety. Série Fénix, od níž byl odvozen i název arleské výstavy, využívá optickou iluzi, změněná realita pohybujících se obrazů v soustavách monitorů měla sekundárně vést ke zpochybnění fotografie jako ukazatele pravdy.

014 Projekt Joan Fontcuberty a Pilar Rosady Krásná agónie. Foto Václav Podestát

Moderních počítačových technologií využila také autorská dvojice Joan Fontcuberta a Pilar Rosada pro instalaci „Krásná agónie“ (2021). Jejich arleská instalace akcentovala problematiku sexuálního obtěžování díky technologii GAN (Generative Adversarial Networks). Výrazovou typologii prožívaných orgasmů autoři aplikovali, přenesly, na tváře čtyř vlivných politických osobností, z nichž každá byla v minulosti spojována se sexuálními skandály a zneužitím moci. Industriální prostor za arleským nádražím nabídl svěží soubory „Imaginární dokumenty“ Cassandre Colas, Gaëlle Delort a Maxima Mullera, také oceněný barevný soubor indické autorky Sukaniya Ghosh jenž měl za cíl generovat řadu bezprostředních otázek a problémů prostřednictvím nápaditých instalací nebo scén konstruovaných z paměti, stejně jako z převyprávěných osobní setkání.

015 Z výstavy v Antickém muzeu: Curran Hatleberg. From the series Lost Coast, 2016, part of But Still, it Turns. Courtesy of the artist and MACK.

V antickém muzeu poukázala skupinová výstava „Ale stále se točí“ svěžím způsobem na situační momenty života ve Spojených státech amerických během dvou dekád 21. století. V různících se rovinách i aspektech. Autentickou svobodu mělo dokládat hlavně vědomí života na pozadí skutečnosti a pomíjivé přítomnosti (Kráčející vize Vanessy Winship /She dances on Jackson/, lidská setkání Currana Hatleberga /Lost Coast/, úvahy Richarda Choie o mezerách mezi proudem života a našimi vzpomínkami /What Remains/, obrazy každodenního života RaMell Rossové /South County/, zářivá kalifornská cesta Gregoryho Halperna /ZZYZX/. Práce Piergiorgia Casottiho a Emanuele Bruttiho cílily do křehké rovnováhy mezi ekonomickou teorií a žitou realitou /Index G/, svěží analýzou západního mýtu o zjevném osudu se zabývala Kristina Potter /Manifest/, o prolínání moci obrazů se silami dějin byly fotografie Stanleyho Wolukau-Wanambwy /All My Gone Life/). Četné zkušenosti v oblasti dokumentární fotografie v tomto případě osvědčil komisař dané expozice, mezinárodně uznávaný Paul Graham (1956).

016 Práce finalistů Ceny Louise Roederera a společnosti Polka

017 Vítězný soubor Ceny Louise Roederera a společnosti Polka: Rahim Fortune. Foto Václav Podestát

018 Rahim Fortune. Billy & Minzly, I can't stand to see you cry series, 2020. Courtesy Sasha Wolf Projects and the artist.

019 Olga Grotova. Sadovodstvo (Gardening), magazine, USSR, 1965, from the series Our Grandmothers’ Gardens, 2022. Courtesy Olga Grotova (archive). Apples in Tonya’s Garden, 8mm film, from the series Our Grandmothers’ Gardens, 2022. Courtesy Olga Grotova.

Práce finalistů Ceny Louis Roederera a společnosti Polka opět představil magický prostor kostela vedle festivalového centra. Vítězem se stal Rahim Fortune za soubor „Nesnesu, když pláčeš“, autobiografický exkurz s exploatací historických reziduí. Fotograf prostřednictvím intimně laděných černobílých fotografií analyzoval vztahy mezi rodinou, přáteli, lidmi, kteří se ocitli v záplavě zdravotních, ale i ekologických problémů. Zvláštní uznání překvapivě směřovalo k Olze Grottové za soubor „Zahrady našich babiček“.

020 Arleská výstava Babette Mangolte. Foto Václav Podestát

021 Babette Mangolte. Richard Foreman staging of his play “Blvd de Paris” in a loft in Soho with set design and lights by Foreman with Kate Manheim and John Erdman, 1977. Courtesy Babette Mangolte.

V nedalekém Avignonu, více než v Arles, by jistě během divadelního festivalu zarezonovala výstava Babette Mangolte „Zachycení pohybu ve vesmíru“ (záznamy choreografických variací newyorské divadelní scény 70. let minulého století). Velkolepě instalovaná přehlídka v kostele svaté Anny, hned vedle rozlehlé budovy radnice, a připravená kurátorkou Maríou Inés Rodríguez (ve spolupráci s Muzeem současného umění de la Haute-Vienne a Château de Rochechouart) spontánně vyvolávala vzpomínky na excelentnější přehlídky fotografie ve stejném místě od Don McCullina, Josefa Koudelky, Libuše Jarcovjákové nebo na loňský projekt „Nová černá avantgardní fotografie na pomezí umění a módy“.

Zúžený výběr knih, vydaných za poslední rok, představil finalisty udělení knižních cen Les Rencontres d'Arles. Nadace Jan Michalski udělila odměnu 6 000 € určenou na podporu vydávání fotografických knih ve třech kategoriích. V kategorii „Autorská kniha“ zvítězil projekt „Strajk“ Rafała Milacha; v sekci „Historická kniha“ potom „Odchod z práce: Fotografická tvorba Chaunceyho Hareho“ od Roberta Slifkina, Mack, Londýn (kniha s fotografickými texty: „Desiderea Nuncia“ o povaze umělecké a vědecké praxe, možné filozofii v rovině spekulativního vyprávění).

022 Výstavy v prostoru bývalých arleských železničních opraven, nyní Nadace Luma. Foto Václav Podestát

023 Ze sbírky Nadace Luma. Arles. Foto Václav Podestát

024 Interiér budovy Nadace Luma od Franka Gehryho. Foto Václav Podestát

Ocenění „Dummy Book“ určené všem začínajícím fotografům nebo umělcům využívajícím fotografii, tedy tomu, kdo předloží dosud nepublikovanou maketu knihy je opakovaně udělované společností LUMA rovněž během zahajovacího festivalového týdne. Vítězný projekt „Hoja Santa“ o hledání magické a emocionální vize území, energie a důležité přítomnosti žen. Grafický návrh: Maciejka Art, Inframundo, Ramon Pez a Ana Casas, Mexiko byl odměněn částkou 25 000 €; zvláštní uznání směřovalo pro Alejandro Luperca Moralese a jeho „Portrét ve vaší nepřítomnosti“.

025 Exteriér budovy Nadace Luma od Franka Gehryho. Foto Václav Podestát

026 Z výstavy Piotra Zbierského. Foto Václav Podestát

Kdo se na začátku letošního léta ocitl v Arles, mohl za fotografickými obrazy také putovat díky souběžnému OFF festivalu. Letos sice doznal pozměněné podoby, neuspořádal velké večerní projekce na nádvoří arcibiskupského paláce, přesto zaštítil 100 výstav. Například objevnou instalaci „Ozvěny oblouku“Piotra Zbierského v Galerii Shadows nebo expozici „Na délku paže (Příběh o intimitě)“ v Bengtsson Fine Art legendy švédské fotografie Christer Strömholma (práce z cest po Francii a dokumenty ze zákulisí). Současnou ruskou agresi na Ukrajině připomněla mimo oficiální programy komorní výstava v galerii Omnibus Heleny Staub nepřehlédnutelnými barevnými portréty v rembrandtovském šerosvitu „Občané Kyjeva“ Alexandra Čekmeněva.

027 Arleská aréna. Foto Václav Podestát

028 Konference a setkání fotografických škol v Národní škole fotografie v Arles. Foto Václav Podestát

029 Slavnostní zahájení arleského festivalu Rencontres de la Photographie. Foto Václav Podestát

Bonusem k návštěvě arleského festivalu byla bezpochyby objevná expozice „Nicole Eisenman a moderna. Hlavy, polibky, bitvy“ v Nadaci Vincenta van Gogha (do 23. 10. 2022). Nebyla součástí festivalového programu, přesto s ním zprostředkovaně souzněla. Americká malířka a sochařka francouzského původu, narozená v roce 1965, je spoluzakladatelkou queer / feministické kurátorské iniciativy Ridykeulous. Figurativními olejomalbami, místy s ponurou barevností a s překvapivě kontrastujícími příběhy, si pohrává s tématem sexuality, lidské komedie, karikatury, podobně tak se společenskými konvencemi.

Do Arles se na začátku července jezdí za fotografií, za přátelskými setkáními, za nezvyklým slunečním svitem, který prostupuje historickými ulicemi v sevření pomalu plynoucí řeky Rhôny. Většina výstav končí v druhé polovině září, dílčí už koncem srpna.

Václav Podestát

0