Vernisáž výstavy fotografií Vladimíra Birguse Takové to bylo ve Vlastivědném muzeu v Olomouci

18. 3. 2022 Pá 18.48 od Ondřej Durczak | Aktuálně

03 Zahájení výstavy

Vladimír Birgus

Takové to bylo…

Fotografie z let, kdy se tak mnoho muselo a tak málo smělo

Výstavu pořádají Vlastivědné muzeum v Olomouci a Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě

Vlastivědné muzeum v Olomouci – Handkeho sál, Náměstí Republiky 5, Olomouc, 18. 3. – 17. 4. 2022. Vernisáž 17. 3. 2022 v 17 hodin. Výstavu uvedou ředitel VMO Jakub Ráliš, kurátor Václav Podestát a Jindřich Štreit.

Zobrazování tristní situace člověka ve specifických podmínkách komunistických zemí 70. a 80. let získalo u Vladimíra Birguse nádech obsese. Birgusovy fotografie znázorňují prototyp anonymního, ale přesto tak důvěrně známého jedince. Důležitou roli v nich nehrají jen lidé, ale také tapety opadávající z omítky, torza zraněných chodníků, prázdné výlohy, ušmudlaný veřejný prostor, zkrátka celá vizuální kultura. Autor naskicoval do svých fotografií ponurou atmosféru doby, aby připravil scénu pro prezentaci příběhů, které nemají začátek ani konec. Snímky nezachycují děj, ale esenciální bytí vypreparované na samotnou dřeň. Nemožnost setkání, nemožnost objetí, chlad doteku, nekonečná vzdálenost dvou bytostí. Rozšířenou rezignaci člověka na pozitivní změnu podtrhuje autor všudypřítomnou šedivou korozí. Stav distancované emocionality.

Synonymem nesvobody se v Birgusových fotografiích stávají vyprázdněné společenské rituály různých komunistických manifestací a přehlídek. Je zřejmé, že rituál naplňuje svůj smysl, jen pokud motivuje účastníky k vnitřní spoluúčasti. Na Birgusových fotografiích však vidíme rezignované tváře lidí bez emocí. Ensorovy masky. Lidé splývají s šedým prostředím a vytvářejí mimikry k přežití s cílem nevyčnívat, neupozorňovat na sebe, přečkat. Jedinou možnou obranou vůči totalitnímu politickému systému je tvorba vlastního osobního světa a péče o duši. Birgusovy fotografie nejsou jenom sarkastické při zobrazování stádnosti oficiózních slavností nebo devastace prostředí a lidí v období totality, ale i chápavé při ukazování těch, kteří neměli dost odvahy a síly se tomu vzepřít. Jednou z nejsilnějších je fotografie muže v koženkovém kabátě a klobouku, který v práci vyfasoval prapor a nyní ho musí nést při oslavách třicátého výročí Vítězného února. Tvář člověka přilepená davem na sklo autobusu z Birgusovy petrohradské fotografie se stává výrazným symbolem absurdity moderní společnosti – všichni jsme obklopeni lidmi, ale přesto jsme sami. I když Birgusovy fotografie vypovídají o morálních postojích, neuchylují se k zesměšňování a ironizování lidí, autor „pouze“ akcentuje situace a motivuje k přemýšlení.

Birgusovo rozsáhlé a z velké části stále nepublikované dílo z období 70. a 80. let, vznikající nejenom v Československu, ale i v Sovětském svazu, Polsku, Rumunsku a dalších zemích, se prostřednictvím výstav a katalogů pomalu vynořuje na povrch fotografického života. Na rozdíl od prací Dany Kyndrové, Viktora Koláře, Jindřicha Štreita, Jaroslava Kučery, Karla Cudlína a dalších českých autorů, kteří se podobně snažili o autentický a přitom nezřídka ironicky podbarvený pohled na kontrast mezi oficiální propagandou a neutěšenou realitou normalizační totality, zůstala převážná část Birgusových fotografií s touto tématikou celá desetiletí nepublikována. Většina těchto archivních fotografií Vladimíra Birguse má pro diváka nádech zjevení. Snímky nejsou zavaleny balastem kunsthistorických stereotypů a stigmat, a tak je může divák přijímat v surovém stavu a zaplňovat prostor subtilním rozhovorem s obrazem. Zlověstné munchovské stíny, odkapávající ticho, industriální bezčasí, olověná krajina, to vše bez ohledu na vybranou domácí nebo zahraniční lokalitu určuje univerzální formální atributy Birgusových fotografií z normalizačního období v Československu. Je signifikantní, že i když autor už od začátku 80. let vytvářel barevné subjektivní dokumenty, naprostá většina jeho záběrů s tématikou života v totalitě je černobílá.

Fotografické práce Vladimíra Birguse ze 70. a 80. let mají trvalou historickou platnost jako subjektivní dokument doby, ale zároveň nesou univerzální poselství pro jedince i společnost. Staly se součástí fotografického dědictví i varovného poselství dalším generacím. Fotografie dozrávají, k divákovi se dostávají v neuvěřitelné kondici a jejich energie nepodléhá entropickým zákonům. Pokud se naladíme na stejnou vlnu plynutí, budeme se k Birgusovým fotografiím, které přinášejí nejen vizuální rozkoš, ale vedou nás k hlubším úvahám o světě i nás samých, vracet stále častěji.

Jiří Siostrzonek

Vladimír Birgus je fotograf, kurátor, historik fotografie, profesor a vedoucí Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Jeho fotografie byly představeny na 85 autorských výstavách a jsou zastoupeny v mnoha sbírkách (například Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, Muzeum umění Olomouc, Moravská galerie v Brně, Slovenská národní galerie v Bratislavě, Slezské muzeum v Katovicích, Národní knihovna a Evropský dům fotografie v Paříži, Muzeum Réattu v Arles, Muzeum Ludwig v Kolíně nad Rýnem, Muzeum výtvarných umění v Houstonu, Sanfranciské muzeum moderního umění, Tokijské muzeum fotografického umění, Muzeum umění v Jokohamě aj.) Je autorem a spoluautorem 68 knih včetně Tschechoslowakische Fotografie der Gegenwart (Kolín nad Rýnem a Heidelberg 1990), Česká fotografická avantgarda 1918–1948 (Praha a Stuttgart 1999, Cambridge a Londýn 2002), František Drtikol (Praha 2000), Jaroslav Rössler – Czech Avant-Garde Photographer (Cambridge a Londýn 2003), Česká fotografie 20. století (Praha 2010), Na první pohled. Výběr z české fotografie 20. a 21. století (Olomouc 2016), Jindřich Štreit: Village People (Berlín a Praha 2020) a Česká fotografie v datech 1839–2019 (Praha 2021). Byl kurátorem a spolukurátorem mnoha výstav v řadě muzeí a galerií např. Moderní krása: Česká fotografická avantgarda 1918–1948 (Barcelona, Paříž, Lausanne, Praha a Mnichov 1998–1999), Akt v české fotografii (Praha, Olomouc, Moskva, Paříž, Cáchy, Poznaň, Vratislav, Valbřich, Opava, Bratislava, Athény, Jindřichův Hradec a Varšava, 2000–2009), Česká fotografie 20. století (Praha 2005, Bonn 2009), Tenkrát na Východě. Češi očima fotografů 1948–1989 (Praha 2009), Intimní svět Josefa Sudka (Paříž a Ottawa, 2016–2017), Avantgardní fotograf Jaromír Funke (Praha, Paříž, Frankfurt nad Mohanem a Olomouc, 2017–2018), Václav Podestát: Daleko i blízko (Praha, 2022). Monografie: Tomáš Pospěch: Vladimír Birgus. Cosi nevyslovitelného / Something Uspeakable. KANT, Praha 2003. – Štěpánka Bieleszová: Vladimír Birgus. Fotografie 1972–2014 / Photographs 1972 – 2014. Muzeum umění Olomouc a KANT Praha, 2014. – Danuta Kowalik-Dura, Adam Mazur: Vladimír Birgus. Fotografia / Photography 1972–2017. Museum Śląskie, Katowice 2017.

obrazek Výstavu zahajoval Jindřich Štreit

obrazek Úvodní slovo pronesl i Jiří Siostrzonek

obrazek Kurátorem expozice je Václav Podestát

obrazek Autor Vladimír Birgus

obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek

0

Novinky

Termín první konzultace v novém akademickém roce 2022/2023 pro studenty proběhne na Horní Bečvě 7.–9. 10. 2022.
Logo ITF, nové

Vyhledávání

Zadejte frázi, kterou chcete vyhledat. Zadáte-li více slov, budou nalezeny pouze texty, které obsahují všechna tato slova.

www.photorevue.com

Webarchivováno
Národní knihovnou
ČR

loga ke stažení