Václav Podestát: 52. ročník fotografie - Rencontres d´Arles

22. 8. 2021 Ne 22.09 od Ondřej Durczak | Aktuálně

001 001 Festivalové centrum v Rue Fanton (foto Václav Podestát)

Po loňské, nucené přestávce, způsobené náporem pandemie koronaviru, se letos opět konal fotografický festival Rencontres d´Arles. Zahajovací týden setkání proběhl na začátku července od 4. do 11. 7. 2021. „Sam Stourdzé mi dal naprostou volnost při výběru toho, co si chci ponechat v programové sestavě. Pro mě je zásadní zachovat kontinuitu, nemám rád rozchody. Samozřejmě jsem musel brát v úvahu závazky vůči fotografům, smluvní podmínky, dostupnost výstav a zároveň respektovat vládní opatření týkající se zdraví“, prohlásil pro francouzský tisk Christoph Wiesner, nově ustavený ředitel arleského festivalu. Ještě v březnu 2020 jednal v New Yorku o existenci varianty veletrhu Paris Photo v New Yorku, když se naráz zavřely hranice a skončily, nejen v kulturní oblasti, mnohé aktivity běžného života. Do Arles vstoupil s plným nasazením ze světa galerií současného umění (a z postu ředitele významného fotografického veletrhu v Paříži). Protože díky svým předchozím aktivitám také zná Nadaci Luma, bylo doslova výzvou sestavit letošní setkání v Arles. Přes restrikce v cestování sice nebylo snadné pozvat na jih Francie četné zahraniční hosty (zvláště ze zámoří), řada z nich zde byla přítomna díky vystaveným dílům.

obrazek 002 Sabine Weiss podepisuje v Arles své monografie (foto Václav Podestát)

obrazek 003 Sabine Weiss, Paris, Saint-Sylvestre, 1980

Uprostřed léta, 23. července se dožila fotoreportérka, Švýcarka, od sedmnácti let žijící ve Francii, Sabine Weiss 97 let. Obrovská retrospektiva z jejího bohatého fotografického díla, které se nedávno stalo součástí sbírek Elysejského muzea v Lausanne, byla dárkem veřejnosti i poctou autorce. Humanistický podtext černobílých fotografií, prostoupený poezií všedního dne, srovnávaný s díly Roberta Doisneaua, Willyho Ronise, Edouarda Boubata nebo Brassaie je přiléhavý, přestože sama fotografka se takovému srovnání brání. „Nikdy jsem se ve fotografii neomezovala na jednu věc,“ namítá. Dělala jsem všechno, reportáže, módu, fotografovala jsem děti, cestování, osobnosti. Snímala jsem mrtvé lidi, stejně jako živé. Někdy paradoxně i v jeden den naráz“! To potvrzuje i Virginie Chardinová, kurátorka výstavy. Do Paříže přijela Sabine Weiss v roce 1946, těsně po otevření hranic, pouze s fotoaparátem Rolleiflex. Nejprve pracovala jako asistentka módního fotografa Willyho Maywalda, poté si založila vlastní firmu, což bylo v polovině minulého století pro ženu ojedinělé. Otázky genderové nerovnosti, které se jí vůbec netýkají, smetla tato dáma jedinou větou: „Občas mě muži říkali: „Uhněte, slečinko, ať to dělají fotografové“, ale slečinka je nenechala!“ Vždy byla ochotná cestovat do zahraničí a se svým manželem měli oba dva blízko zejména k malířům a umělcům, jako byl například Alberto Giacometti. Přestože byla v kariéře fotografkou univerzálních témat, její arleská retrospektiva okouzlila upřímností fotografovaných nepřikrášlených scén, jimž čas ještě navíc přidal pel vzpomínek zašlých časů. Občasnou melancholii života pozorovanou na vystavených fotografiích, střídaly pohledy dětských očí, záběry z ústavů i nenuceným humorem prosakující zdánlivě běžné scény z ulice. „Život není vždycky zábava. Takže je dobré, když je v mých obrázcích trochu humoru,“ prohlásila ke své výstavě v Muzeu Provance – v kapli Museon Arlaten. Se zaujetím a k potěšení přítomných návštěvníků si ji opakovaně osobně prohlédla v doprovodu svých přátel.

obrazek 004 Z fotografických archivů Charlotte Perriand (foto Václav Podestát)

Poprvé jsou v Arles, v horním, a letos i klimaticky temperovaném patře obchodního domu Monoprix, na okraji městských hradeb, veřejnosti představeny fotografické archivy Charlotte Perriand. Odhalují málo známý aspekt její tvorby: monumentální fotomontáže. Od 30. let 20. století obhajovala tato architektka své pojetí nového světa a odsuzovala nezdravý urbanismus pomocí obrovských fotografických koláží. Název výstavy „Jak chceme žít? Politika fotomontáže“ je sám o sobě manifestem. Je obzvláště relevantní pro současné události. Obrovská sbírka fotografií – dobové tisky, negativy, vystřižené obrázky a koláže z časopisů, také osobní snímky ilustrují humanistickou vizi této dosud méně známé tvůrčí ikony.

obrazek 005 Portréty osobností od Richarda Avedona na výstavě Masculines v Parc des Ateliers (foto Václav Podestát)

obrazek 006 Instalace fotografií Larry Sultana (foto Václav Podestát)

V Parc des Ateliers je letos možné navštívit výborně sestavenou expozici pojmenovanou „Masculines“. Vyplynula ze spolupráce s londýnským Barbican Centre a Alony Pardo, která v tomto prostoru působí již 15 let. Její práce zkoumá souvislosti mezi uměním, aktivismem, estetikou a identitou. Expozice v Arles zprostředkovaně, fotografickými obrazy, reaguje na témata moci, patriarchátu, queer identity, rasové politiky, ženského vnímání mužů, hypermaskulinních stereotypů, něhy a rodiny a zároveň zkoumá kritickou roli, kterou fotografie a film hrají v představách a chápání maskulinity v současné kultuře. Lze zde vidět skvělé, jednoduše komponované portréty Richarda Avedona (1923–2004), tělesné korpusy Johna Coplanse (1920–2003), Rineke Dijkstra (1959), akty Peter Hujara (1934–1987) či Roberta Mapplethorpa (1946–1989), poetické příběhy Duana Michalse (1932), soubor od Larry Sultana (1946–2009) nebo snímky Wolfganga Tillmanse (1968). Obsáhlá expozice představuje spektrum přístupů i odlišné formy prezentace celkem padesátky vystavujících.

obrazek 007 Dokončená věž, projektovaná Frank Gehrym (foto Václav Podestát).

obrazek 008 Interiér stavby od Franka Gehryho, Luma Loundation (foto Václav Podestát).

obrazek 009 Parc des Ateliers s upraveným terénem (foto Václav Podestát).

obrazek 010 Vstup do Parc des Ateliers z vnější komunikace (foto Václav Podestát).

Nepřehlédnutelná moderní budova, která prostoru dominuje, před lety navržená kalifornským architektem Fankem Gehrym, a financovaná Majou Hoffmann, se 26. června 2021, po letech dohadů a intenzivních stavebních prací dočkala svého otevření. Bývalá průmyslová pustina bývalých železničních opravárenských dílen SNCF je přeměněná na kulturní centrum. 56 metrů vysoký skleněný a kovový zikkurat dominuje okraji starobylého města. V devíti patrech budovy o rozloze 15 000 metrů čtverečních se nachází množství výstavních prostor, ovšem také zajímavé řešení členitého interiéru. Stavební práce byly svěřeny společnosti Vinci Construction, zatímco společnost Eiffage Métal instalovala 11 500 ocelových „cihel“ na vnější fasádě, která se díky tomu třpytí do sluncem rozpáleného kraje. Park a jezírko obklopující stavbu jižním směrem, a dle tvrzení inspirované krajinou Camargue, navrhl belgický architekt Bas Smets. Koordinaci rozsáhlých areálů, které ještě donedávna v opravárenských halách, vonících kovem, olejem a barvami (bývalo zde vždy instalováno několik početných fotografických expozic) svěřila Maja Hoffmannová kulturnímu a architektonickému programu, jak sama řekla, „Core Group“, což představuje vybraná skupina hvězdných umělců a kurátorů: Hans Ulrich Obrist, Beatrix Ruf, Liam Gillick, Tom Eccles a Philippe Parreno.

Ten, kdo zavítá do nově otevřeného centra LUMA, může si prohlížet část archivu Annie Leibovitz, který zde na jihu měl před lety výstavní premiéru, rovněž portréty od Diany Arbus (A Box of Ten Photographs, 1970), portfolio Nan Goldin (The Cookie Mueller, 1976 – 1989), ale i jiné umělecké expozice např. konceptuálního směřování.

obrazek 011 Instalace Jazz Power! Jazzový časopis, dvacet let avantgardy (1954–1974).

obrazek 012 Giuseppe Pino, Roy Ayers, Montreux (Suisse), vers 1969. Archives Jazz Magazine.

obrazek 013 Daido Moriyama: Duševní labyrint, fotografie tichomořského souostroví Havaj, 2004–2007 (foto Václav Podestát).

V nedaleké La Croisière, hned u vstupu, se leskne se karavan, vybavením upomínající na úspěšnou předloňskou výstavu Home sweet home: Pět desetiletí života doma v Británii a zároveň vítá příchozí na výstavy další. Na pozvání nakladatelství a Asociace du Méjan, tady pařížská galerie Polka prezentuje díla Joël Meyerowitze (mezi uličkami dřevěných domků i vil dřevěných vilek, ošlehaných přímořským podnebím jsme mohli díky velkoformátovým záběrům pozorovat obrazy mořských hladin i hořkosladké portréty několika lidí), také Daido Moriyamy (Duševní labyrint, fotografie tichomořského souostroví Havaj, pořízené mezi roky 2004 až 2007), podobně jako samostatné expozice Claude Norieho a Vincent Delerma. Další prostory budov v těsném sousedství jsou vyčleněny pro milovníky hudby a fotografie. Jazz Power! Jazzový časopis, dvacet let avantgardy (1954–1974) odkazuje na historii tohoto tiskového média. V padesátých letech minulého století se mladý tým časopisu (Frank Ténot a Daniel Filipacchi) od počátku zasazoval o hudební výpůjčky a kulturní výměnu a horlivě se zasazoval za občanská práva na obou stranách Atlantiku. Měsíčník se rychle stal platformou experimentů, také zajímavých fotografií ikonických hudebních interpretů, které jsou nyní v Arles součástí festivalu.

obrazek 014 Instalace v arleském Centru van Gogha Orient-Express & Co. (foto Václav Podestát).

V Centru van Gogha je ve velice omezeném výběru představena soutěžní kolekce nově vydaných fotografických knih, také divácky přitažlivá výstava z historie Orient expresu nebo soubor výjimečného vydavatelského počinu Roberta Delpira (bylo mu pouhých 24 let v roce 1950 a ještě studoval medicímu), který tři roky a vydával časopis Neuf (vzniklo devět, dodnes ceněných čísel). Arcibiskupský palác na Náměstí Republiky nabízí více než 100 portrétů Jihoafričana Pietera Huga. Vybrané fotografie se zabývají lexikonem kriminologie a typologií, nepostrádají silný humanismus. Hugo říká: „Moje práce je o tom, že jsem cizinec. Mám pocit, že sám obývám daný prostor a chci navázat kontakt s lidmi, které fotografuji.“ Bohužel přehlídka nenabídla také jeho známější záběry z Nollywoodu nebo cyklus The hyena and other Man.

obrazek 015 Expozice The New Black Vanguard (foto Václav Podestát).

obrazek 016 Dana Scruggs, Nyadhour, Elevated, Death Valley, California, 2019.

V prostorách kostela, hned naproti paláci, kde jsme před dvěma roky mohli vidět výstavu Libuše Jarcovjákové Černé roky (a před lety také Josefa Koudelky), je divácky přitažlivá variabilní přehlídka „The New Black Vanguard“. Představuje umělce, jejichž živé portréty a konceptuální snímky spojují žánry umělecké a módní fotografie způsobem, který, alespoň podle prohlášení kurátora Antwaun Sargena, boří zažité hranice. Představené práce jsou hojně využívány v tradičních lifestylových časopisech, reklamních kampaních a muzeích, objevují se rovněž početně na individuálních kanálech na sociálních sítích. Výrazně barevné obrazy, často vytvořené ve spolupráci s černošskými stylisty a módními návrháři, mají zástupně představovat nové pohledy na médium fotografie, zabývají se často frekventovanými pojmy rasy a krásy, genderu a moci.

obrazek 017 Portréty pózujících severokorejských obyvatel Stéphana Gladieu (foto Václav Podestát).

V prostředí dobře udržovaného parku, letní zahradě, nedaleko antického divadla, téměř uprostřed města, mohou leckoho překvapit portréty pózujících severokorejských obyvatel. Jakkoliv jsou dobře stylizovány a fotografovaní spokojeně hledí do objektivu Francouze Stéphana Gladieu, jenž započal svoji profesionální kariéru v roce 1989 nejprve reportážemi napříč Evropou, Asií a Středním Východem, obsahem překvapují. „Severní Korea pro mě vždy byla záhadou,“ zpřesňuje a dodává „Jak je možné, že se tam nikdy komunistická diktatura nezachvěla, když se tolik jiných autoritářských režimů zhroutilo po pádu Berlínské zdi? Severokorejské úřady byly mým návrhem na zhotovení individuálních portrétů zaskočeny. Můj „revoluční“ přístup zpochybňoval jejich kolektivistickou kulturu. Proč to přijali?, ptal jsem se sám sebe. Nepochybně z touhy po otevřenosti, ale také proto, že koncept frontálního pózování, přísný rámec mých portrétů jim byl známý a srozumitelný; a pak formát, který záměrně koketuje s kódy propagandistického obrazu, mě činil statickým, předvídatelným a kontrolovatelným.“ Kontrastem ke snímkům zemědělkyně pracující na družstevní farmě Sariwon, rodině pózující v centrální zoologické zahradě v Pchjongjangu, záběru, na němž Dr. Ri Su Rim vyšetřuje slečnu Yu Hyang Suk v textilní továrně Zhenghsu v Pchjongjangu (textilní továrna Zhenghsu Pyongyang je největší textilní továrnou v Severní Koreji, která zaměstnává 8 500 lidí, z nichž 80 % tvoří ženy) nebo pohledu na Kim Yun Gyong, Han Sol Gyong, Kim Won Gyong, Kang Sun Hwa a Kong Su Hyang v 3D kině SCI Tech Complex, stejně jako další dobře technicky realizované záběry mohou působit jako vjemový kontrast, stejně jako arleská nádražní budova, polepená snímky jásajících pionýrů (bez propagandistických záměrů) od stejného autora – v sousedství čekajících cestujících.

obrazek 018 Instalace soutěžních prací Louis Roederer Discovery Prize (foto Václav Podestát).

Výběr z letošních laureátů ceny Louis Roederer Discovery Prize se protíná s tématy reprezentací pohlaví a identit. Je k vidění nedaleko tiskového centra v kostele Frères Prêcheurs. Mezi laureáty se ocitla s fotografiemi z jihomoravského venkova také Češka Marie Tomanová (s podporou Českého centra v Paříži, laboratoře Fotonova a města Mikulov) žijící však už řadu let v New Yorku. Její soubor byl nominován galerií Pragovka. Cenu si však odnesla Tarrah Krajnak zabývající se latinskoamerickou ženskou identitou. Částí svého díla odkazuje k dialogu s mistry fotografie první poloviny 20. století. Vítězem soutěže Dummy Book 2021 se stal Moe Suzuki s projektem Sokohi. Novou grafickou identitou festivalu (vytvořilo ji studio ABM) je veliké písmeno A (=začátek abecedy a také názvu Arles) na pozadí fotografie. Už není převrácená, jako v minulých letech – má symbolizovat začátek nové éry, je chápána jako prvek naznačující změnu v kontinuitě festivalu.

obrazek 019 Večerní projekce v arleském antickém divadle (foto Václav Podestát).

obrazek 020 Slavnostní vernisáž lucemburské expozice Lët'z Arles, Daniel Reuter a Lisa Kohl (foto Václav Podestát).

obrazek 021 Centrum Off festivalu v Arles (foto Václav Podestát).

Českou stopu bylo možné mimo hlavní oficiálního program zaznamenat projekcí fotografií Jindřich Štreita z jeho nové knihy Village People: 1965–1990 ve Fotohausu Paris/Berlin a rovněž díky několika fotografiím Tona Stana v satelitní expozici. Během zahajovacího týdne probíhal v Arles i Off festival se 101 expozicemi různé úrovně. Letošní 52. ročník Rencontres d´Arles představuje 35 výstav, organizuje také několik tvůrčích dílen a trvá do 26. září 2021.

Václav Podestát

0

Novinky

Katalog Tři dekády ITF 1990–2020 ke stažení .
Výstava 30 let ITF v DU v Opavě: od 3. 9. 2021 do 24. 10. 2021 ||| Úvodní konzultace pro studenty: 22. – 24. 10. 2021 ||| Další konzultace pro studenty: 10. – 12. 12. 2021 |||
itf-25-let-1 Katalog 25 let ITF ke stažení
Logo ITF, nové

Vyhledávání

Zadejte frázi, kterou chcete vyhledat. Zadáte-li více slov, budou nalezeny pouze texty, které obsahují všechna tato slova.

www.photorevue.com

Webarchivováno
Národní knihovnou
ČR

loga ke stažení