Tým pedagogů Institutu tvůrčí fotografie získal v osobě publicisty Mgr. Josefa Mouchy výraznou posilu

HORNÍ BEČVA – Mezi vyučujícími Institutu tvůrčí fotografie (ITF) patří Mgr. Josef Moucha (1956) mezi služebně nejmladší, vždyť tu zahájil teprve druhý rok svého působení, pokud se ovšem jedná o zkušenosti, dostává jeho zařazení v týmu pedagogů ITF diametrálně odlišnou podobu. Má jich totiž dost a o jejich užitečnosti pro posluchače nemůže být pochyb.

Na prvním místě je třeba zmínit jeho zkušenosti publicistické. Absolvent Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy (UK) se sice už před časem rozhodl pro svobodné povolání, ale své novinářské řemeslo nezapře. A protože se i v něm nejvíce zajímá o fotografii (vedoucího ITT prof. PhDr. Vladimíra Birguse poznal v době vzniku skupiny Dokument ve druhé polovině sedmdesátých let), stává se jeho publicistické zaměření zřejmým. Doložit je lze třeba na textu „Vizualita Petra Velkoborského“ uveřejněném ve FOTO č. 20/2014, v němž se vyjadřuje k výstavě, až do konce roku trvající v Muzeu fotografie a moderních obrazových médií v Jindřichově Hradci. Ostatně vystavující autor je ITF pro své dlouholeté působení v řadách jeho pedagogů velmi blízký. Není tedy divu, že při vernisáži promluvil Jindřich Štreit.

Už před deseti lety J. Moucha knižně vydal práci Zážitek arény s podtitulem Eseje o historii fotografie a technických obrazech a ze stejné doby pochází rovněž jeho novela Mimochodem v níž se dotkl tématu, pro generace dříve narozených značně citlivého, totiž základní vojenské služby a případné dezerce z ní. I on byl totiž v situaci, kdy se mu něco podobného honilo hlavou. Ty, kdo sledují čilé výstavní aktivity ITF, není potřeba upamatovávat na Mouchovo vystoupení v opavském Domě umění „Na vlastní stopě; Mošnov 1982“ na konci loňského roku. Černobílá kolekce Mouchových fotografií je považována za přesvědčivé svědectví o vojenské službě v období první poloviny osmdesátých let, kdy už sice nejsilnější normalizační vlna ustoupila, ale přesto všechny oblasti života dále poznamenávala. Dokument J. Mouchy o tom výstižností a neokázalostí podává výmluvnou výpověď.

Aktuálně se je možno s částí Mouchova díla potkat ve Středoevropském domě fotografie v Bratislavě (Galéria Profil), kde je do 14. prosince vystavuje pod názvem Sorela. Vyhovuje tak jedné z dramaturgických linií 24. ročníku Měsíce fotografie, nastoluje téma „Chcete socialistický realismus? Máte ho mít!“ a dostává se do vybrané společnosti autorů, kterým se dostalo cti prezentovat se v rámci tak prestižní události. Pro návštěvníky Měsíce fotografie z našeho regionu neuškodí informace o výstavě Rudolfa Koppitze (1884–1936) pocházejícího ze Skrbovic (místní část obce Široká Niva na Bruntálsku), který svou profesní dráhu startoval v prvních letech 20. století v opavských ateliérech (autorovy originální tisky představuje ve spolupráci s Rakouským kulturním fórem Galerie města Bratislavy v Pálffyho paláci).

„Zájem o fotografii mě neomrzel,“ říká J. Moucha, ať už se zmiňuje o svém podílu na pražské prezentaci letos vydané monografie Vladimíra Birguse, nebo práci na textu katalogu společné výstavy vratislavského tvůrce Jerzyho Oleka a Zdeňka Stuchlíka. „Vždyť fotografie zůstává velkým dobrodružstvím,“ je si jist. S tímto přesvědčením měl možnost posluchače ITF poprvé oslovit už před více než šesti lety, když přijel na beskydskou konzultaci přednášet v roli hosta, s ním přistupuje též k současným pedagogickým úkolům. V tomto akademickém roce se s prof. PhDr. V. Birgusem dělí o výuku předmětů Management ve fotografii a Aktuální tendence ve fotografii, s MgA. Petrem Vilgusem, Ph.D., vede editorský seminář a sám pak prezentuje „Vývoj názorů na fotografii“. „I v dialogu s posluchači se snažím, aby předaná energie vyvolala rezonanci,“ odhaluje své pedagogické krédo, jež úspěšně uplatňoval jak za pedagogického působení na Fakultě žurnalistiky UK, tak při vedení tvůrčí fotografické dílny na Fakultě sociálních věd UK a semestrální dílny na katedře fotografie FAMU.

Vedle pozornosti, kterou v minulosti v podobě monografií věnoval malíři Alfonsu Muchovi, fotografům Františku Drtikolovi, Josefu Sudkovi, Evě Fukové, Josefu Jindřich Šechtlovi, dokumentaristům Milanu Pitlachovi, Janu Lukasovi, Jiřímu Hankemu a Obrazům z dějin fotografie české (Eseje o umění a klasicitě, 2011), nezapomíná jít ve svých stopách. „Ano, mířím ke knize, jakémusi životopisnému příběhu, o jehož koncepci hodně přemýšlím. Chtěl bych jím zaznamenat, co jsem v jaké době fotografoval,“ netají J. Moucha. Nejde mu ovšem o monografii klasickou. „Rád bych dosáhl toho, aby měla také literární hodnotu, a tak uvažuji o formě mikropříběhů, které by propojily obrazovou část knihy a poskytly o mých stopách i autentický písemný záznam,“ přibližuje svou představu.

Ve volné tvorbě usiluje J. Moucha o postižení posunu příběhu o společnosti k příběhu o sobě. V tomto smyslu ho příkladně zaujala letošní spolupráce s dalšími osmi tvůrci (Karel Cudlín, Lubomír Kotek, Dana Kyndrová, Tomáš Rasl, Andrej Reiser, Jindřich Štreit, Jan Vermouzek, Martin Wágner) na černobílém výstavním a publikačním projektu „Viděno devíti“ (výstavu v termínu od 27. února do 27. dubna uspořádala Art-rezidence Zahradník v Praze). „Umožnil nejprve vyjádření osobitého přístupu k subjektivně voleným námětům a autorům později přinesl zajímavé poznání o jejich spřízněnosti a souznění. U mě k němu došlo s Vladimírem Birgusem, což však vůbec neříkám proto, že je teď na opavském Institutu tvůrčí fotografie mým nadřízeným,“ usmívá se J. Moucha.

Autor: Ivan Augustin Zdroj: http://inoviny.slu.cz/…aznou-posilu

0