Po devadesáti letech se Jaroslav Rössler zásluhou Vladimíra Birguse vrátil do Paříže. A jeho dílo uvidí i Opava.

PAŘÍŽ, OPAVA – Jestliže v diskusi na veřejném zasedání Akademického senátu Filozoficko-přírodovědecké fakulty, jež bylo 19. listopadu věnováno prezentaci kandidátů na děkana této součásti, připomněl rektor prof. PhDr. Rudolf Žáček, Dr., přínos přítomného prof. PhDr. Vladimíra Birguse prezentaci české fotografie ve světě, byl vskutku nanejvýš aktuální.

Repro: archiv SUVedoucí Institutu tvůrčí fotografie (ITF), tentokrát nikoli v roli pedagoga, nýbrž uznávaného teoretika a kurátora, přivedl v tyto dny do Paříže mimořádně významnou výstavu „Mistři české avantgardní fotografie“. V Českém centru (18 rue Bonaparte) představuje v době od 12. listopadu do 20. prosince publiku francouzské metropole dílo čtyř předních osobností naší meziválečné fotografické tvorby – Františka Drtikola (1883–1961), Jaromíra Funkeho (1896–1945), Jaroslava Rösslera (1902–1990) a Eugena Wiškovského (1888–1964). V. Birgus s nimi jako kurátor pracuje dlouhodobě. A protože jmenovaní nezůstali v mladé Československé republice osamocení, částečně se mu tím s úspěchem daří relativizovat tvrzení, že hlavními centry meziválečné avantgardní fotografie byly Francie, Německo a Rusko.

„Vůdčí postavení patří citovaným zemím v tomto ohledu právem a nikdo je nezpochybňuje, nicméně i v Československu se ve stejné době zrodila mnohá fotografická díla, která nejsou pouhou napodobeninou cizích vzorů, ale výrazně se podílela na vývoji umělecké fotografie. Přesto byla některá plně doceněna teprve nedávno,“ konstatuje V. Birgus a naznačuje, že je víc než potřebné tuto skutečnost demonstrovat celému světu.

Výstava „Mistři české avantgardní fotografie“ tento záměr naplní, protože po Paříži ji na jaře a v létě příštího roku uvidí také jihošvédské město Landskrona, kde je pořádán vyhledávaný fotografický festival. Jako letošní laureát Ceny statutárního města Opavy ovšem vedoucí ITF nezapomíná na kulturní veřejnost sídelního města Slezské univerzity. Už v lednu 2015 bude soubor v modifikované podobě (vrcholnou tvorbu F. Drtikola, totiž jeho akty z let 1923–1929, již zásluhou samostatné výstavy z letošního ledna a února připravené V. Birgusem známe) prezentován ve zdejším Domě umění!

V Českém centru v Paříži probíhající výstava je z hlediska dějin fotografie minulého století výrazným poselstvím ještě z jiného důvodu. Po 90 letech se jí do města nad Seinou vrací fotografie J. Rösslera, rodáka ze Smilova na Havlíčkobrodsku. Zdá se až neuvěřitelné, že člen slavného Devětsilu právě v něm vystavoval vůbec poprvé, když mu porota XIX. Pařížského salonu fotografického přijala hned tři ze čtyř nabídnutých snímků. Rösslerovo první veřejné vystoupení v říjnu 1924 umožněné Francouzskou společností fotografie se setkalo s příznivou reakcí (z našich autorů dále vystavovali F. Drtikol, J. Funke a Jaroslav Krupka, 1884–1947).

Repro: archiv SUV Rozhledech fotografa amatéra (1924, č. 11, str. 157) se lze seznámit s pohledem výtvarného kritika Roberta M. Thomase, prvně publikovaným v Revue française de Photographie, jímž na československých exponátech výstavy poodhalil vliv kubismu. „Křižuje-li průhledný válec lahve bílými a šedými kosočtverci papírových listů, vyvážených projekcí jejich stínů, připomíná nám J. Funke teorii tohoto směru, který jest nejlépe vyjádřen, nemýlím-li se, na krásném portrétu od Rösslera: obličej v oválném rámci stínu, jehož černý styk se spojuje s křivkami, kreslícími trup – nic násilného, interpretace vědomě modernistická, neočekávaná a logická, moudrá a zároveň líbivá. Od téhož umělce: Radio a Samota, dva odvážné pokusy vzácné přitažlivosti, které tvořeny směsí světel a stínů – a také myšlenek – jsou čistými pocity: proudí z nich imprese mlčenlivé intimnosti, kterou nelze slovy vyjádřiti,“ zpodobnil Robert M. Thomas.

Není divu, že úspěch vystavených děl nakonec na přelomu let 1925 a 1926 J. Rösslera přivedl k cestě do Paříže, kde chtěl zakotvit natrvalo. Nestalo se tak, nicméně jeho tamější zhruba půlroční působení ho výrazně poznamenalo. Ostatně nebyl jediným. Vzpomeňme třeba vlivu pařížského prostředí na malíře Valentina Držkovice (1888–1969), rodáka z Velké Polomi, po válce žijícího v Opavě, jenž v Paříži pobýval dvakrát (poprvé bezprostředně po studiích ve Vídni, v Karlsruhe a v Berlíně, podruhé v letech 1929–1932) a jehož sociálně laděný obraz Haldy z konce dvacátých let minulého století tam ohromil návštěvníky Salonu nezávislých.

„Vrátíme-li se k fotografii, podtrhl bych skutečnost, že se meziválečné Československo stalo jedním z významných center kubismu, funkcionalismu a surrealismu. Vznikl zde i původní český avantgardní směr – poetismus. Vedle čtyř protagonistů současné pařížské výstavy si zaslouží jmenovat další modernisté, příkladně J. Štyrský, F. Vobecký, J. Sudek, M. Hák, V. Reichmann či V. Zykmund. Během války a po ní však byla umělecká avantgarda tvrdě potlačována a její tvůrci umlčováni a často i perzekvováni,“ shrnuje V. Birgus a ilustruje to na příkladu vystavujících. „Drtikola a Funkeho jsme začali znovu objevovat až v sedmdesátých letech, J. Rössler se první monografie dočkal teprve v roce 2001 a E. Wiškovský na skutečné mezinárodní docenění dokonce stále ještě čeká,“ uzavírá vedoucí ITF.

Autor: Ivan Augustin Zdroj: http://inoviny.slu.cz/…vidi-i-opava

0