Článek Michała Szalasta o bratislavském měsíci fotografie

9. 1. 2019 St 19.23 od Ondřej Durczak | Aktuálně
mesiac

Měsíc fotografie v Bratislavě 2018.

Každým rokem vždy na začátku listopadu přitahuje Bratislava milovníky fotografie. V tomto roce již po osmadvacáté uvedla výstavy umělců nejen ze států střední a východní Evropy, ale i jiných, exotických zemí. Výstavy byly tradičně seskupeny do sekcí, které se v letošním roce jmenovaly: O vojně, Tělo, Slovensko, Střední a východní Evropa, Svět. Tvůrce a ředitel festivalu Václav Macek zohlednil dynamiku a směr současných společensko-ekonomických proměn a připravil soubor výstav, jež nutí návštěvníky k náležité reflexi. Poskytl jim tak možnost se seznámit nejenom možnost vidět řadu důležitých děl z historie i současnosti fotografie, ale i příležitost k pozastavení se nad stavem současné civilizace. Tato reflexe má zvláštní rozměr, jelikož se koná v jubilejním roce ukončení první světové války, která před sto lety změnila pořádek tehdejšího světa.

Válka a po ní následující mír je dvojicí protikladů, které zaujaly pozornost jedné z hlavních hvězd festivalu – Simona Norfolka. Uznávaný a mnohokrát odměněný fotograf krajin a architektury (Prix Dialogue de l’Humanité na Rencontres d’Arles, World Press Photo a Sony World Photography Awards) ve své výstavě nazvané Chaos a pokoj konfrontoval dva protilehlé stavy civilizace. Prezentovaná díla vznikala během dlouhých dvaceti let, během nichž se autor, jak sám tvrdí, snažil vytvořit „dvojice, které představují druh konfliktu mezi krásou světa a brutalitou válečné reality“. Norfolk svým estetickým snímkem testu rakety s jadernou hlavicí vytváří napětí mezi krásou a zánikem. Staví nás do role diváků zhypnotizovaných krajinou, kteří si teprve po přečtení popisky uvědomí, že právě obdivují svůj vlastní konec. Uvažování autora jde ještě dál, když se ptá: Co bude později, až opadne prach na bitevních polích? Odpověď najdeme při pohledu na snímky ruin nebo válečných pomníků, které nejen že připomínají konec, ale jsou nepochybně i určitým začátkem. Norfolk trefně upozorňuje na fakt, že současný Londýn je městem, jež na počátku své existence bylo vojenským táborem Římanů. Vrací se k provokujícímu zjištění v obraze malíře Nicolase Poussina „Et in Arcadia ego“, které nám nelítostně připomíná krutou a pomíjivou přirozenost našeho života. Významným plusem výstavy byla přítomnost samotného autora na vernisáži, jenž i přes nízkou kvalitu tisků připravených přímo v Bratislavě velmi zaujatě vyprávěl o příbězích zachycených na jednotlivých snímcích.

Šedá zóna je název další z výstav válečné festivalové sekce. Vítěz loňského ročníku Portfolio Review Florian Rainer s ní potvrzuje, že získaná odměna, kterou byla samostatná expozice na letošním Měsíci fotografie, byla udělena do správných rukou. Výstava vychází z dvěstěčtyřiadvacetistránkové publikace, již se stejným názvem (Grauzone) vydalo vídeňské nakladatelství Bahoe. Autorkou textu v knize je Jutta Sommerbauerová, která se spolu s Rainerem vydala na cestu do čtyři sta padesát kilometrů dlouhého prostoru oddělujícího dvě strany donbaského konfliktu. Výstava nám připomíná svět ponořený do hlubokého snu, kde zákony existující v normální skutečnosti neplatí. Všechno se tady pomalu stává vybledlé a dosavadní přátele, sousedy, a dokonce celé rodiny odděluje šeď.

Třetí festivalovou výstavou věnovanou válečné tematice je Úkryt lotyšského fotogtrafa Alnise Staklea Její inspirací se stala slova George Santayany „ti, kteří si nepamatují minulost, jsou odsouzeji si ji znovu zopakovat” Cyklus prezentovaný během Discovery Award na festivalu v Arles se snaží upozornit na ikonografickou stránku propagandy, která groteskním způsobem zdůrazňuje svůj dehumanizovaný charakter zaměřený na strach. Zabarvení archivních snímků, jež původně sloužily jako instrukce pro civilní obranu a představovaly způsoby obrany před účinky nukleárních, biologických nebo chemických zbraní, slouží autorovi k osvojení si, nebo přímo vysmívání se strachu, který byl výsledkem původní prezentace těchto archivních snímků. Jako dítě, které strašné obrazy reality zamalovává veselými barvami svého barevného a pozitivního světa.

Ovládnout a začarovat skutečnost se pokouší také další hvězda festivalu – ORLAN. Představitelka umění performance a body-artu představila čtyři velké portréty ze série Masques de l’Opéra de Pékin. Autorčina tvář je na nich pokrytá grafickou mozaikou, jež zároveň představuje i pozadí portrétů. Efektním a zároveň dekorativním způsobem nám tak prezentuje obraz určitého druhu chameleona, který se přizpůsobuje okolí, jako v případě osob podstupujících plastické zákroky. Pod tlakem kulturních vzorů krásy vytvářejí svoji novou tvář plnou symetrie a očekávaných proporcí obdivovaných sociálním prostředím. Odhalení pravdy autorka doslovným způsobem ukazuje na doprovodném videu, kde používá svoje tělo jako virtuální model zbavený kůže, sloužící jako povlak, který skrývá pravou Orlan.

Vedle výstavy Svoboda stáhnutá z kůže ve Francouzském institutu jsme mohli vidět půlhodinový film Douglase Philippa Parrena. Realtimovou technikou během jediného utkání vytvořený snímek představuje sportovní hvězdu Zinédina Zidana. Třiadvacet kamer sledujících v detailu každý pohyb fotbalisty ukazuje fascinaci a heroičnost, která se postupně rodí v divákovi upřeně sledujícím film. Ani letos na festivalu nechyběli slovenští tvůrci. Martin Marenčin svojí monografickou výstavou Ten co fotí umění představil portrét slovenského uměleckého prostředí. Anna Daučíková připravila vizuální komentář ke snímkům nalezeným na moskevských ulicích a svou výstavu nazvala V zorném poli. Podobně se na hranici média fotografie pohybuje i přední průkopník slovenského koncerptuálního umění Peter Rónai. Jubileum tvůrčí práce Jozefa Sedláka bylo připomenuto temeticky i kvalitativně značně různorodou výstavou Dvakrát živá fotografie, jež prezentovala průřez tvorbou autora, jehož filozofické obrazové vnímání se točí kolem ontologického tématu smrti a pomíjivosti. Stejně retrospektivní a zároveň skupinový charakter měla výstava slovenských fotografů ze soukromých sbírek PPF. Mezi jinými se ve výběru objevili dnes již klasici slovenské fotografie Karol Plicka, Tono Stano a Peter Župník. Doplněním sekce Slovensko se stala historická expozice s názvem Bratislava a fotografie 1839–1918. Svoji archivní část měl na letošním ročníku festivalu i v roce 2016 zesnulý fotograf agentury Magnum Marc Riboud. Výstava v Domě umění představuje tvůrčí dílo reportéra a snaží se nejen ukázat, co se odehrávalo před jeho objektivem, ale také to, co se dělo v hlavě samotného autora a co tvořilo jeho tvůrčí osobnost. Napomohla tomu prezentace rodinných snímků zachycujících fotografovy dcery, představujících více než třetinu expozice. Objevily se zde také snímky vytvořené v letech 1950–1980 v Československu a Jugoslávii. Jejich hlavním cílem nebylo popisovat tehdejší socialistickou realitu, kterou návštěvníci mohou znát z pronikavějších dokumentů domácích autorů, ale osobitým způsobem vnímání zemí, jež jsou autorovi cizí. Samozřejmě nemohou chybět dnes již ikonické fotografie spojované s autorem, konkrétně portréty: malíře Eiffelovy věže v přímo nonšalantní taneční póze, stejně jako dívky s květinami v dlaních stojící proti vojenským bajonetům. Marc Riboud je bezpochyby významnou součástí dějin reportážní fotografie a díky výstavě nazvané Uvědomělý cestovatel. Zainteresovaný fotograf se na něj opět podařilo milovníky fotografie upozornit. V sekci Svět můžeme také vidět výstavy Miluji Afriku, připravenou Loisem Lammerhuberem ve formě ukázky ze stejnojmenného festuvalu ve franocouzském La Gacilly a v rakouském Badebu, a Bestiář (aneb nové smrtelné hříchy) Rubena Ochoa reinterpretující současné vnímání sedmi tradičních hlavních hříchů v křesťanství.

Dalším příkladem snímků inspirovaných skutečností, ale představujících vnitřní svět jejich autora, je výstava Václava Podestáta nazvaná S andělem uprostřed davu. Poetický cyklus svou formou připomíná památník se zápisy obrazových myšlenek, na něž autor během svých cest narazil. Snímky nesmírně zajímavým způsobem spojují autorský styl s realitou světa, který je na nich zaznamenán. Úplně jako sen, jenž se nám během noci jeví jako realita, ale ve kterém nacházíme znamení, jež nás nutí tomuto snu nevěřit. Výstavu tvoří dvě části, spojené textem o osobnosti autora. Ze starších, černobílých snímků přímo číší nostalgie, již autor říká šeptem. Kompozice tvarů a světel nám přináší esteticky příjemné pocity uvádějící nás do melancholické nálady. Novější část, využívající již jako výrazový prostředek barvu, konfrontuje skutečný svět s tím umělým prezentovaným na billboardech a plakátech. Celek byl poskládán do spojité expozice pod kurátorským vedením Vladimíra Birguse. Další českou autorkou byla známá představitelka pozdního surrealismu Emila Medková. V Galerii 19 můžeme obdivovat její fotografie z 50. a 60. let minulého století. Surrealistická fotografie během let evidentně získává na oblíbenosti a zároveň překvapuje svým inspirativním charakterem nakloněným různým interpretacím.

Aktuální téma osobních dat je předmětem tvorby Jolany Havelkové, která na výstavě nazvané Citlivé údaje ukazuje sérii záběrů získaných z veřejně umístěných monitorovacích kamer.

Na letošním festivalu nechybějí ani dlouhodobé projekty. Jedním z nich je i výstava maďarského fotografa Petera Kornisse, který shrnuje téměř šest dekád své tvorby. Nejstarší snímky, jež jsou součástí expozice s názvem Přechody, vznikly ještě v 60. letech a tvoří první kapitolu historie o tradiční transylvánské vesnici. Další zastávkou na cestě v čase jsou léta devadesátá a období drastických společensko-ekonomických proměn v této zemi. Epilogem jsou portréty transylvánských žen, které díky práci v Budapešti mohou uživit svoje rodiny v Transylvánii.

Téma práce je hlavní také pro polského dokumentárního fotografa Krzysztofa Gołucha, jenž ve svém cyklu vypráví o lidech s mentálním postižením, kteří pracují ve speciálně pro tento účel přizpůsobeném centru. Výstavní prostor v gotické kapli sv. Jana Evangelisty s jejími barevnými okny výborně koresponduje s barvou a světlem zachyceným na pečlivých kompozicích vystavených snímků polského fotografa. Cyklus fotografií Krzysztofa Gołucha dokumentující práce postižených osob je reflexí nad lidskými osudy. Statické postavy na snímcích vypadají, jako by se jim zdánlivě zastavil čas. Nikdo na nich neběhá, nepospíchá, nebojuje s časem. Nijak neuspěchaná práce, plná barev a světla, se zdá nekonečná. Nenajdeme na nich nic zbytečného a čistá kompozice je dosažena barvou. Autor se ve své tvorbě věnuje tematice postižených lidí již přes patnáct let. Nejde však o chladný záznam pozorování diváka přicházejícího zvenku, ale blízký, emocionální a citlivý způsob výtvarného zpracování. Snímky místy připomínají malby, protože svým obsahem zdůrazňují zvláštní roli, kterou v lidském životě práce má.

Další představitelkou polské fotografie, jež byla zařazena do letošního programu festivalu, je Sylwia Kowalczyková se svým cyklem Lethe, ve kterém pomocí koláže a optické iluze konfrontuje čas a paměť.

V programu nechybí ani skupinové výstavy, z nichž zaujme například expozice Bodyfiction v Galerii Zoya. Kurátor výstavy Branislav Štěpánek se při návrhu opíral o čtyři koncepční základy. Tělo, hlavní téma výstavy, je zde představeno na čtyři způsoby, a to jako vizuální konstrukce, tradiční objekt estetického vnímání, emanace duše a veřejná projekce. Mnoho úhlů pohledu, tentokrát na okolní svět, představila také skupinová výstava Different Worlds 2017, pojatá jako posoutěžní prezentace autorů z Lotyšska, Polska a Slovinska. Podobně soutěžní charakter má také každoroční projekt Open Call, doprovázející festival. Tradičně mezinárodní porota vybrala z mnoha zaslaných přihlášek desítku nejlepších tvůrců, kteří byli oceněni samostatnou výstavou v Galerii pod divadlem. Přihlášení soutěžící se rovněž zúčastnili přehledu portfolií, jejž vyhrála studentka Institutu tvůrčí fotografie Karolina Wojtas. Měsíc fotografie samozřejmě netvoří jen výstavy. Z celé řady doprovodných událostí se jeví jako nejdůležitější soutěž o nejlepší fotografickou knihu ve střední a východní Evropě v letech 2017–2018. První cenu v kategorii současná kniha získal Vladimír Birgus za publikaci Vladimír Birgus: Fotografie 1972–2017. Publikace byla připravena jako katalog k výstavě autora, která se konala ve Slezském muzeu v Katovicích a vznikla díky spolupráci s kurátorkou Danutou Kowalik-Durou. Dalším vítězem se v této kategorii stal Martin Štrba s knihou Pevná zem pod hlavou s textem Bohunky Koklesové a Dmitry Khovanskyi za knihu Keep the Cages Open Before You Leave. Další kategorii v soutěži vyhrál Jan Vaca se spolupracovníky za knihu Fotografové šlechtici v zemích Koruny české. Ocenění získali také Arthur Bondar za publikaci Valery Faminsky V. 1945 a Josef Moucha za Antologii české fotografie. Během slavnostního vyhlášení vítězů se konaly také prezentace dvou monografických knih. První z nich byla Stredoeuropský Dom Fotografie Branislava Štěpánka, jež je obsáhlým přehledem historie této fotografické instituce, která jako první po roce 1989 začala rozvíjet fotografickou kulturu na Slovensku. Její dlouholeté působení, spojené s Václavem Mackem, přineslo úspěchy v podobě osmadvaceti ročníků Bratislavského měsíce fotografie, vydávání časoposů IMAGO a Fotonoviny nebo monumentálních šestisvazkových Dějin evropské fotografie (Histotry of European Photography).. Druhou prezentovanou publikací byla kniha s názvem IMAGO Michala Matouška, která stejně jako Štěpánkova kniha původně vznikla jako teoretická práce na opavském Institutu tvůrčí fotografie. Kniha popisuje patnáct let činnosti časopisu IMAGO, soustředěného na fitografii ze střední a východí Evropy, a bezpochyby se stane cenným zdrojem dat, jmen a dalších informací o výstavách pro dějiny současné fotografie. Celou řadu doprovodných událostí ještě doplnily přednášky festivalových hostů na Vysoké škole výtvarných umění. Orlan vyprávěla o svém projektu Liberty Flayed, Michał Łuczak analyzoval problematiku narace v současných fotografických knihách a Branislav Štěpánek vysvětloval obsah v dílech věnovaných současné fotografii těla.

Bezpochyby můžeme říci, že letošní ročník Měsíce fotografie patří k úspěšným i díky bohaté tradici sedmadvaceti předchozích. Návštěvníci si ani v tomto roce nemohli stěžovat na různorodost stylů a témat prezentovaných výstav. Expozice navazovaly na aktuální politické a společenské události (sekce O vojně), stejně jako odkazovaly na svět samotného člověka (sekce Tělo). Fanoušek umělecké fotografie bude jistě rád vzpomínat na listopadové procházky od galerie ke galerii po kouzelném bratislavském Starém Městě.

Michał Szalast

««« Předchozí text: Libor Sakmary: Kráčím bez hnutí

Následující text: Martina Janošová: Rekviem za vlněnu »»»

0

Novinky

T E R M Í N PRO PODÁNÍ PŘIHLÁŠKY DO BAKALÁŘSKÉHO STUDIA NA ITF je 31. 3. 2024.
T E R M Í N Y: *** 3. konzultace proběhne na Horní Bečvě ve dnech 22.-24. 3. 2024 *** 4. konzultace proběhne na Horní Bečvě ve dnech 2.-5. 5. 2024 *** 5. konzultace proběhne na Horní Bečvě ve dnech 20.-23. 6. 2024

Vyhledávání

Zadejte frázi, kterou chcete vyhledat. Zadáte-li více slov, budou nalezeny pouze texty, které obsahují všechna tato slova.

www.photorevue.com

Webarchivováno
Národní knihovnou
ČR

loga ke stažení